Thinking out loud


Nebudu dnes psát o mé nejoblíbenější písničce, ačkoli se tak jmenuje tenhle článek. Nebudu psát ani článek, který jsem měla dnes
v plánu napsat. Někdy věci nejdou prostě tak úplně podle plánu. Osud tomu asi chtěl, aby dnešek byl takový, jaký byl.
Mimochodem, věříte v osud?


Nejsem z těch lidí, kteří hodiny sedí a dumají nad životem. Ano, přemýšlím často, někdy možná až moc. Ale nechodím se procházet
jen tak po městě. Nesedím s šálkem čaje na zahradě, nenechávám vítr foukat mi do vlasů a neužívám si čerstvý vzduch. Stejně jako si nikdy
nesednu na lavičku v parku a nepozoruji běžce. To radši běhám.

Jsem aktivní člověk. Někdy až moc. Snažím se stihnout co nejvíc věcí, být všude a dělat všechno. A tak asi musel přijít ten moment, 
kdy se prostě musím na chvíli zastavit a podívat se kolem sebe. A to se stalo přesně dnes.

Dnešek měl být dobrý den. Měl. Prostě měl. Podle plánu. A možná, kdybych tak vše neplánovala, nebyla bych tolikrát tak zklamaná. 
Dnes jsme totiž s přítelem 18 měsíců, tedy rok a půl. Pro někoho to asi důvod k nějaké oslavě není, ale pro mě ano. Těšila jsem se.
Jenže, se to nepovedlo. To se tak prostě někdy stává. A je jedno, jak moc milujete toho druhého a jak moc miluje on vás, někdy prostě
okolnosti, nálada a nebo jen blbá náhoda zapříčiní, že věci nevyjdou podle plánu. A co víc, můj den se sypal jako domeček z karet i potom.
Když se totiž rozhádáte i doma, s tou druhou milovanou osobou, a musíte odejít pryč, najednou vám přijde, že prostě tak nějak nemáte kam jít.

Já ale přecijen měla kam. S dvěma raketama v tašce a mobilem s písničkama mě čekala cesta na dva zápasy. Asi si každý dokážem
představit, v jaké náladě jsem byla. Věděla jsem, že to bude malér. Protože většinu výkonu ve sportu podáváte "hlavou". Když nemáte čistou hlavu,
nevěříte si, nebo nejste prostě psychicky v pohodě, nemůžete vyhrát.

Měla jsem ale ještě čas. Koupila jsem si cestou kafe a sedla si u rybníka. Prostě jsem jen seděla, poslouchala písničky, pila si to
svoje kafe a pozorovala ryby. A přemýšlela. Přemýšlela o tom, jak to zvládnu. Věděla jsem, že mám jen 20 minut na to, si to v hlavě srovnat.
20 minut na to, přepnout se jen na squash. 20 minut na to, izolovat ty myšlenky někam dozadu v hlavě. Koukala jsem tak kolem sebe a přála si,
abych mohla zůstat dýl.

Upřímně, nevím, jak se to stalo nebo co tomu pomohlo, ale hrála jsem neobyčejně dobře. A když jsem za stavu 11:5 11:4 prohrála set
a začaly mne napadat myšlenky typu "kolikrát jsi vedla 2:0 a prohrála to" - vyhrála jsem. S neobvykle čistou hlavou a vědomím, že to prostě zvládnu.
A nakonec se mi povedlozvítězit i v druhém zápase přes vcelku velkou bolest zad. 

Možná to byl jen strach, že když prohraju, nebude na dnešku už nic dobrého.
Možná to bylo ale těch 20 minut u rybníka, kdy jsem si uvědomila, co musím udělat.

Co ale teď vím je, že jsem tam nebyla naposled.

Štítky: