TIME TO SAY: THANK YOU!

Když jsem se rozhodla zúčastnit soutěže od Majkiho, netušila jsem, jak moc se mě tohle téma dotkne. A když jsem psala popisek k téhle fotce na
 instagramu, donutilo mě to zamyslet se víc, než jsem čekala. A bývala bych toho napsala ještě víc, kdyby popisek neměl omezený limit znaků.
 A tak jsem se rozhodla napsat o tom článek. Kdo si totiž zaslouží víc než oni?
A koho mám na mysli?
RODIČE. 

Rodiče jsou totiž hrozně často nedocenění. Je tak nějak přirozené, že oni Vám dávají veškerou lásku, starají se o Vás, obejmou, pomůžou, poradí.
 Ale od Vás se to nečeká, jste přeci děti. Jejich děti. A zatímco oni jsou za Vás plně zodpovědní, vy nejste zodpovědní vůbec za nic. Ani za sebe,
 natož za ně. Ale čím starší jsme, tím více si jich začínáme vážit (kromě puberty, tam to trošku pokulhává, žejo Denčo). 

A tak si myslím, že přišel čas jim za všechno poděkovat. Protože nevím jak Vy, ale já to moc často nedělám. A nemyslím tím poděkovat za svačinu
 nebo večeři. Myslím za všechno. Ukázat jim, že tak, jako jsou pyšní oni na Vás, tak jste i Vy pyšní na ně. Poděkovat za to, že jste takoví, jací jste. 
Že Vám dali rodinu, domov a lásku. 
Ne všichni na ně mají štěstí. 
Ale já ho měla.

(Babička s mamkou)

MÁMA
Máma je nejdůležitější člověk ve Vašem životě. A i kdyby někdo tvrdil něco jiného, je to tak. 
S nikým netrávíte od narození tolik času jako s ní. Nikdo jiný než ona Vám život nedal. 
A nikdo na světě Vás nemá radši než ona (i když Vám to nedává najevo každý den). 

Moje máma je ta nejlepší máma na světě. 
Nejlepší máma pro mě, jakou jsem mohla mít. A i když jsem s ní za těch 20 let spoustukrát válčila a byla jsem přesvědčená, že nemá pravdu, měla jí.
 A nebo možná taky ne. Ale mámy zkrátka dělají všechno pro to, aby Vás chranily. Mají strach. A tak když Vám něco zakazují, nevztekejte se hned,
 myslí to dobře. A tak chci říct PROMIŇ. Promiň za to, že jsem ti nerozuměla, že jsem nechápala tvé důvody a argumenty a že jsem si pořád mlela to svoje. 
Teď už to chápu a je na čase Ti za vše poděkovat. 
Byla jsi ta máma, co mi vždycky pletla culíky do školky a já si je hned po přezutí do bačkůrek sundala, protože jsem je nesnášela (a pak jsem Ti
 tvrdila, že se mi rozpletly při hraní :D). Byla jsi ta máma, co mi na focení v páté třídě vyčesala vlasy do palmy a tak tam moje odstáté uši svítí přes
 půl stránky do teď :D. Byla jsi ta máma, co mi trpělivě nahazovala balony na tenise a učila mě to. Stejná máma, která mě naučila skákat přes
 švihadlo a nutila běhat kolečka kolem kurtu. Máma, která se nechala přemluvit, abych místo tenisu zkusila aerobik. Máma, která mě vozila na zkoušky
 do sboru a rok na to každý den na trénink. Máma, která vstávala brzo ráno, aby se mnou jela na extraligu a tam mě dvě hodiny česala a čekala
  celý den, aby mě viděla dvě minuty na parketě. A nakonec máma, která mě učila i squash, i když jsem ho hrála jako tenis. A jestli Tě v něm vůbec
 někdy porazím, bude to jen proto, že mě necháš vyhrát.
A mezi tím vším, když ses starala o mě a bráchu, vařila, dělala svačiny, vozila nás na tréninky a poslouchala na třídních schůzkách, že jsem drzá,
 stíhala jsi ještě to všechno okolo. Pracovat. Trénovat squash. A tak teď když vidím TVOJE jméno na první příčce evropského žebříčku masters, jsem ta
  nejpyšnější dcera pod sluncem. A je úplně jedno, že na většině turnajích fandí rodiče svým dětem. U nás je to naopak. A já ti budu fandit vždycky.
Je čas říct alespoň jednou a pořádně nahlas DĚKUJI TI.
Jo a mami? Jsi krásná. Jsi ta nejhezčí máma na světě (a tajně doufám, že jednou budu vypadat jako Ty, haha). 







TÁTA
Většina chlapů chce syna. Je to přirozený. Můj táta ho má. A tak jako ve většině rodin, tátové se vzhlížejí ve svých synech a maminky ve svých dcerách.
 A tak se asi nemůžu zlobit, že táta radši jezdil s bráchou na hokej a na fotbal než aby čekal celý den v hale kvůli mým 3 minutám na parketě. Ale i tak mě
 vždycky pochválil za každou medaili a vydržel poslouchat sáhodlouhé zážitky ze závodů - promiň tati, vím, že sis ty situace stejně nikdy nemohl
 představit. Podporoval mě, i když jsem skončila s tenisem a chodila na golf. A nezlobil se ani když jsem nechala ležet hole doma a začala boxovat (a po roce
 s tím zase skončila). A ve výsledku přijel i na to tancování - sice mě na parketě mezi holkama nepoznal, ale byl tam. A byl tu pro mě vždycky, když
 jsem potřebovala. A je tu pořád. A i když mi na 10km dá 15 minut, stejně mě v cíli počká s úsměvem a pochválí mě, i když ví, že jsem mohla běžet
 rychleji. A podpořil mě i v rozhodnutí běžet půlmaraton. A vím, že kdybych chtěla, běžel by ho se mnou jen proto, že bych ho o to poprosila.
 V měsíc svých padesátých narozenin uběhl maraton jak nic. Mně je dvacet a budu ráda, když v dubnu doběhnu tu půlku. 
Tati, jsi jediný chlap se kterým se vydržím dívat na hokej nebo tenis v televizi a nevadí mi to. Jsem strašně ráda, když tě vidím stát za sklem na squashi
 (i když tam nejsi tak často jako máma). Ale i když máš tolik práce, vždycky si na mě najdeš čas.
Naučil jsi mě, že nejlepší je si vše udělat sám,
 protože se nemůžeš spoléhat na ostatní. Neznám pečlivějšího a poctivějšího člověka než jsi Ty. A chápu, že moje stěžování na školu nebo vyprávění
 zápasu balon po balonu je otravný, ale ty mě vždy nějakým zázrakem posloucháš. A jestli táta od mých dětí bude stejný jako ty, budu ta nejšťastnější
 máma na světě. 
"Nějaký góly dáš a nějaký dostaneš. Ale tak to v životě chodí."
DĚKUJI TI.





Nezáleží na tom, jestli je Vám dvacet nebo čtyřicet.
Běžte a poděkujte jim.
Zaslouží si to.




Štítky: