AROO!

Spartan race.
Neuplynul ani rok od doby, kdy jsem poprvé stála na startu svého prvního závodu Spartan Race v Liberci. Mé poprvé bylo tenkrát spřaženo s obrovskými
 obavami, nervozitou, brzkým vstáváním, dlouhou cestou a strachem. Po příjezdu do libereckého areálu jsme si vyšlápli asi kilometrový kopec, abychom
 se vůbec dostali na start... a ačkoli byl květen, foukal dost studený vítr, jak je ostatně na horách zvykem. Závod jsem si ale tenkrát neskutečně užila -
 i přes to, že jsem do cíle doběhla se zakrvácenou nohou, celá odřená od křoví, kamenů, štěrku a promáčená na kost po plavání rybníkem, který měl
 sotva 6 stupňů. Adrenalin, endorfiny a emoce po doběhu zapůsobily - a i když táta do teď nechápe, že jedeme přes půl republiky za nemalé startovné
 dělat dobrovolně věci,  které on na vojně denodenně nesnášel, já věděla, že to rozhodně nebyl můj poslední závod. Když jsme tedy zjistili, že letos
 bude závod v Praze, neváhali jsme. 
Pro mě to bylo ale jedno velké zklamání.



Už dlouho před závodem jsme spekulovali, kde se asi poběží. Jedna věc je jasná - najít v Praze terén, který by obsahoval les, bahno, vodu a kopce
 nebude tak jednoduché. Tady jsem ale byla značně naivní - organizátoři totiž takový terén asi vůbec nepotřebují. Závod se konal ve Stromovce. 
Když jsem se to dozvěděla, byla jsem překvapená. První z otázek byla - Kde vezmou vodu? Asi těžko nás nechají plavat ve Vltavě. Ano, správně.
 Asi těžko. A pochybuju, že jim Praha dovolí rozbagrovat půlku parku, aby si tam udělali překážky, které potřebují. Ano, správně. Nedovolí.

Najděte pár rozdílů:

Liberec:
Start na otevřené louce a přímý výběh do kopce. Dobrý trik, jak schovat vše, co na Vás za kopcem čeká. Třikrát AROOO a vrháme se s Lukym vstříc
 dýmem do kopce, přelézáme seníky a běžíme z kopce do zatraceně dlouhé bahnité cesty. Jeden účastník naší vlny ztrácí v bahně botu. Chudák.
Hudba ze startu utichá a vy se prodíráte terénem a očima sledujete každý krok, abyste si nezvrtli kotník. Po pár minutách přibíháte před obrovský
 rybník a v prvním okamžiku Vás napadá - Jak tohle oběhnu?! Aha. Neoběhnu. A tak skáčete do vody a plavete. Můžete jít podél lana, ale to jsem
 neudělala ze dvou důvodů - za a) plavat je rychlejší, za b) narozdíl od chlapů jsem nedosáhla na dno. Na konci vylezete z rybníka a zdá se Vám, že
 jste absolutně promrzlí. Ztěžka oddechujete, protože 6ti stupňová voda Vám okamžitě zpomaluje dech. Bavlněné oblečení se na Vás nalepí a studí
 Vás celou cestu trnitým kopcem v lese, kde se několikrát odřete o borůvkové keře a dojde i na kopřivy. V duchu jste ale rádi, že jste ze sebe smyli
 ten nános bahna ze začátku a divíte se, že jste to zvládli tak dobře. (Co si budem povídat... do tak studené vody a navíc rybníka by mě nikdo jen tak
 nedostal).Radost Vám po pár překážkách a seběhu z kopce zkazí plazení bahnem pod ostnatým drátem. Zase jste špinaví od hlavy až k patě a co víc,
 z kolene Vám teče krev až ke kotníku. Paráda. Berete na záda 15ti kilový pytel a vydáváte se brodit vstříc bahnitému okruhu...

Praha:
Do areálu přicházíme pěšky ze zastávky tramvaje. Cestou od registrace do převlíkacího stanu si můžete koupit perníkové srdce nebo cukrovou vatu,
 není to přeci ani týden, co skončila Matějská. Po startu vybíháme vstříc po trávě kdesi za horskou dráhu, kde proběhneme řadou pneumatik. Easy.
Další překážka taky nic hrozného - tzv. O-U-T aneb over - under - through. Třetí překážka - stěna. Ok, konečně něco náročnějšího. Pak ale přichází
 nekonečný běh. A zatímco běžíte asi kilometrový úsek, blížíte se k další překážce, která jak se ukáže, vlastně není překážka. Zapamatujte si kód
 (v mém případě YM2WJA) a utíkejte další kilometr! A zatímco běžíte po cestě vysypané kůrou, která byla vytvořena asi pro zpestření běžcům,
 kousek od Vás chodí po betonových chodnících civilisté se psy, kočárky a nebo ostatní běžci ze Stromovky. Dobíháme k překážce č.5 - beru pytel
 na záda a valím s ním do kopce snažíc se držet tempo s Lukym. Kopec dolů s pytlem poklusem sebíhám, hážu ho na hromadu a vydáváme se na
 další běžeckou tůru. Kde jsou k sakru ty překážky?! (Teď už se rozčiluju vážně nahlas). Po dalším kilometru příbíháme k občerstvovací stanici.
 Máme za sebou 4 km a 5 překážek. Stav angličáků: 0. Přelézáme stěnu a po řadě kůlů tiskneme hrudník prvně 30x k zemi. Poprvé začínám litovat
 toho, že jsem od Boha nedostala na hrudníku trošku víc než to nic co mám. Běžíme dál a najednou přibíháme zpátky na výstaviště. A tady je to
 najednou překážka snad co 5 metrů. Balancování na plošině - neúspěšné. Běžíme do schodů, hážeme oštěpem a padáme hrudníkem k zemi. Další stěna
 se nachází přesně tam, kde jsme v úterý startovali Pražskou štafetu. U "horolezecké" stěny je taková fronta, že radši dobrovolně padáme opět na beton,
 abychom si ušetřili čekání. A zatímco se dřeme s angličáky, pár metrů od nás za bariérou se prochází návštěvníci Interbeauty festivalu s párkem v ruce.
 Vybíháme na střechu jakési budovy, kde konečně někomu hlásíme kód, který jsem si mezitím řekla v hlavě asi 800x. A tohle je překážka? Hm. Ručkování
 na střeše nezvládáme. Na čtvrté šprušli hmatám do prázdna a padám k zemi. Stav angličáků upgradujeme na 120. Sbíháme po schodech a plazíme
 se po betoně pod plošinou, po níž si to štrádují diváci, plné ruce jídla. Běžíme dál betonovým parkem druhou stranou hrazení, kudy už jsme předtím
 běželi. Vbíháme zpátky do té "přírodnější" části trati a vrháme se pod ostnáč do bahna. V tom nás začne zvesela kropit hasič nechutně studenou
 vodou. Konečně si připadám pořádně špinavá a mokrá. Po šplhání zvyšujeme stav angličáků na 150 a běžíme vstříc cíli. Pneumatikou otáčím jak nic
 a běžím už se těším do cíle. V tom si všimnu, že nás čeká ještě jedna překážka. Dost ukrutná kombinace ručkování, kterou vzdávám po neuspěšném
 pokusu.cAchjo. A zatímco si odbývám svých tentokrát už 100% posledních 30 angličáků, očima hypnotizuju časomíru u cíle. Pár metrů a jsme v cíli.
 Na krku mi přistávají medaile...


Nemůžu říct, že jsem si závod neužila. Po závodě v horách se to ale nedá srovnávat. Pro mě to prostě nemělo tu správnou atmosféru.
Těžko asi od závodu ve městě něco takového čekat, teď už vím, že příště radši pojedu těch 300km do hor než aby má jediná památka
 byla medaile a odřené koleno od angličáků na betoně. Působilo to na mě jako neuvěřitelně komerční akce, o čemž vypovídá i děsivá
účast - 7000 lidí. Aneb "Mámo, vem kecky a půjdem to zkusit." Přiblížit takovou akci lidem je skvělé z jednoho důvodu - většina z nich
by pravděpodobně do hor nikdy nejela. Možná se jim ale sobotní závod tak líbil, že tam teď vyrazí. Všichni, kteří psali, že to byl jejich
první závod si akci neuvěřitelně chválili. Já můžu říct jen jediné - určitě do těch hor jeďte. Je to totiž úplně jiný kafe. A mnohem lepší.


Na závěr naše špinavá fotka z cíle:


A ještě pár výsledků na konec:
Martin doběhl v čase chvíli přes 48 minut, což je naprosto super :)
Petr to zvládl pod hodinu a my s Lukym doběhli v čase 1:04:03, čímž jsme stanovili konečný čas pro náš tým GM WARRIORS.
Ve výsledcích se objevil na 115. místě asi z 576, což se mi zdá fajn :)
A já v kategorii open ženy skončila 131. z 2215!
A to mi udělalo vážně radost!

Koukněte se ještě na video od Dana:





Štítky: , , , ,