HALFWAY DONE #JuneRunningChallenge

Kalendář píše 15.červen a to znamená jediné. Zítřejším dnem se měsíc červen přehoupne do své druhé poloviny a s ním i moje běžecká výzva. Marně jsem čekala na pocit úlevy, který přijde s myšlenkou, že už "jsem za půlkou". Ležím v posteli s půllitrem od piva plným magnesia, aktualizuju stránky fakulty s očekáváním výsledku z dnešní zkoušky (pravděpodobnost toho, že je nahrají v 11 večer je naprosto minimální, ale "co kdyby") a v průběhu toho počítám, jak málo hodin mi zbývá na spánek, než mi ráno v 5:30 zazvoní budík do práce. Vidina spánku po práci mě asi jako jediná udržuje v jakési přijatelné náladě, kazí to jen jedna skutečnost. Zase musím jít běhat. 

První týden přitom proběhl docela bez problémů. Běhání jsem si užívala, venku bylo hezky a já byla plná odhodlání. Každý výběh sloužil spíš jako odpočinek po hodinách učení, kdy jsem si alespoň na chvíli pročistila hlavu. Pražský Color Run bylo příjemné zpestření každodenních výběhů kolem domu a já byla ráda, že pro tentokrát nemusim vymýšlet trasu, ani se zabývat tempem. A když mi dorazila tréninková maska, má pozornost od samotného běhu se přesunula ke koncentraci na dýchání a nohy běžely tak nějak mechanicky samy. A ačkoli počet kilometrů nebyl největší, cítila jsem se dobře. 
Bohužel ne na dlouho.
 Bod zlomu přišel druhý týden. 7.června jsem napsala zkoušku a začala trénovat s maskou. Pro tělo to byl nezvyk a aby si na ni lépe zvyklo, potřebovalo regeneraci, kterou ale nedostalo. Následující dva dny byly utrpení. Nekonečné studijní maratony na nadcházející zkoušku. Když vám doslova teče do bot, nezbývá nic jiného, než si sednout a šrotit se od rána do večera. Asi těžko bych kdy dříve věřila, že učení dokáže být vyčerpávají. Trochu jsem doufala, že po 10 hodinách studia mi běh vyčistí hlavu, jediné myšlenky, které se mi ale honily hlavou byly jen o tom, co neumím a co se musím ještě doučit. A pak přišel den D, 10.června. Úspěšná zkouška (díky Bohu!), hodinový crosstraining a kino s prarodiči. Věřte nebo ne, 10.den byl právě ten, kdy jsem běhat nešla. Svědomí mě ale nijak hrozně nehlodalo. Hodinový trénink byl mnohem náročnější... a radši strávím čas s rodinou, než abych šla za každou cenu v 9 večer běhat. Hned druhý den následovalo hodně brzké ranní vstávání do práce (v sobotu!) a spoustu nepříjemných událostí z osobního života, které nechci rozebírat - ale věřte, že osobní nepohoda a stres člověku ubírá energii snad ještě víc, než jakákoli fyzická aktivita... 

A tak to šlo den po dni.. práce, učení, běhání, tréninky. Běhání s maskou, běhání bez masky. Tréninky na červencový Spartan Race, běh, squash, běh, běh, běh, BĚH! A i když jsem některé dny odběhla jen to své stanovené povinné minimum, tělo protestovalo každým coulem. Z pátečního crosstrainingu jsem měla namožený snad každý sval v těle (aby ne, když jsem asi měsíc neposilovala.. díky, školo!). Několikrát mi přišlo, že se snad ani neunesu a můj těžkotonážní zadek a nohy váží alespoň 100kg. Každý den prostě není posvícení.
A dnes jsem v půlce.
A neuvěřitelně moc bych si přála říct, že už to mám za sebou.

Při dnešním běhu totiž nastal další zlom. To psychické a fyzické vyčerpání za poslední 2 týdny a řekněme možná i měsíc, se sečetlo u jednoho kamenného sloupu, kdy mobil ukazoval něco málo přes 6,5km. Domů mi chyběl už jen kilometr a já z ničeho nic zastavila. Zastavila, opřela se o ten kamenný sloup a prostě jen dýchala. Věděla jsem, že bych ten kilometr doběhla. Doběhla bych jako vždycky. Ale dnes to bylo jiné. 5 hodin před během jsem odcházela z tělocvičny po dalším crosstrainingu. A do 19:30 jsem ležela doma v obýváku ospalá jako nikdy, s bolavou hlavou a pořád přemýšlela, jestli jít nebo nejít. "Je to přeci výzva. Každý den je každý den. Ne obdva nebo když se ti chce. Prostě musíš." A tak jsem šla. Připravena si odtrpět ty 3 povinné kilometry, ze kterých se nakonec vyklubalo 7,6km.... a jak jsem tak stála u toho sloupu napadalo mě spoustu otázek:

"Proč to vůbec děláš?"
"Jaký to má vlastně důvod?"
"A komu potřebuješ co dokazovat?"

Než jsem stihla přijít na dostatečně dobrou odpověď, rozběhla jsem se domů. Odpověď je totiž jasná: NEVÍM. Nepotřebuji přeci nikomu (ani sobě) dokázat, že vydržím běhat 30 dní v kuse. Nejsem robot. A když jeden den vynechám, pravděpodobně to bude všem jedno (kromě mého svědomí, které mě sežere za živa). Nikdo za mnou nebude chodit a opakovat mi, že jsem to nezvládla. 

TAK PROČ?
Můžeme to považovat za trénink na nadcházející Spartan Race Super v Polsku. 

- Jenže tohle není cíl. Dva týdny po závodě odlítám na turnaj do Litvy. Ihned po závodě se veškerá koncentrace přesune na turnaj. A já už teď musím do tréninků zařazovat i ty, které souvisí se squashem. Ten ale mileráda vyměním za čas strávený studiem. :) Chci říct jen jediné - ať máte jakýkoli cíl, i když ho dosáhnete, hodně rychle se objeví nějaký nový. A tak je ten koloběh tréninků / práce a úsilí v podstatě nekonečný, jen se pokaždé soustředí na něco jiného.

Můžeme to považovat za trénink a zlepšení fyzické kondice.
Můžeme to považovat zkoušku vůle a disciplíny.
Nebo o tom nemusíme přemýšlet vůbec.

A až se mě zas někdo zeptá PROČ?
Odpovím jediné: "Proč ne."








Štítky: , ,